§ 69
ZPzákon č. 262/2006 Sb. · Díl 9 – Neplatné rozvázání pracovního poměru · znění od 29. 8. 2026
Tento paragraf řeší situaci, kdy zaměstnavatel vyhodí zaměstnance neplatně (výpovědí, okamžitým zrušením nebo ve zkušební době) a jaké to má finanční i pracovní následky. Týká se zaměstnavatelů a zaměstnanců, kterým byla dána neplatná výpověď nebo jim byl neplatně zrušen pracovní poměr. Pravidla se odvíjí od toho, zda zaměstnanec trvá na tom, aby u firmy pracoval i nadále.
- Pokud zaměstnanec písemně oznámí, že trvá na dalším zaměstnávání, jeho pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel mu musí platit náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku a poskytnout dovolenou.
- Náhrada mzdy nebo platu a dovolená náleží zaměstnanci od dne písemného oznámení až do doby, než mu zaměstnavatel umožní pracovat nebo než poměr platně skončí.
- Pokud má zaměstnavatel platit náhradu mzdy nebo platu za dobu delší než 6 měsíců, může požádat soud o její přiměřené snížení.
- Soud při snižování náhrady posuzuje, zda byl zaměstnanec mezitím zaměstnán jinde, kolik si vydělal nebo proč se do práce nezapojil.
- Pokud zaměstnanec netrvá na dalším zaměstnávání, platí, že pracovní poměr skončil dohodou (uplynutím výpovědní doby nebo dnem plánovaného okamžitého zrušení).
- Netrvá-li zaměstnanec na pokračování práce při neplatném okamžitém zrušení nebo zrušení ve zkušební době, má nárok na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.
(1) Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu a dovolenou. Náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku a dovolená přísluší zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
(2) Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán nebo vykonával jinou výdělečnou činnost, jakou práci konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
(3) Rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou,
a) byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.