§ 319
ZPzákon č. 262/2006 Sb. · Hlava IX – Zvláštní povaha práce některých zaměstnanců, vyloučení pracovněprávního vztahu a vyslání k výkonu práce na území jiného členského státu evropské unie · znění od 29. 8. 2026
Tento paragraf upravuje pravidla pro případ, kdy zahraniční zaměstnavatel ze státu Evropské unie nebo zprostředkovatelská agentura vysle svého zaměstnance k práci do České republiky. Určuje, v jakých oblastech se na tohoto zaměstnance musí uplatnit české pracovní právo, pokud není pro zaměstnance výhodnější úprava z jeho domovské země. Vztahuje se i na vybrané cizince převedené v rámci jedné firmy.
- Vyslaný zaměstnanec z EU musí v ČR dostat minimálně stejné podmínky podle českého práva v oblastech, jako je pracovní doba, odpočinek, bezpečnost práce, ochrana těhotných a mladistvých, rovné zacházení nebo ubytování a cestovní náhrady.
- Na vyslaného zaměstnance se vztahují také české předpisy pro minimální mzdu, nejnižší úroveň zaručeného platu a stanovené složky mzdy a platu.
- Pokud jsou práva podle předpisů vysílajícího státu pro zaměstnance výhodnější, použije se tato výhodnější úprava, přičemž výhodnost se posuzuje u každého práva samostatně.
- Pravidla pro minimální délku dovolené a odměňování se nepoužijí, pokud celková doba vyslání nepřesáhne 30 dnů v kalendářním roce (to však neplatí při vyslání agenturou práce).
- Stejná pravidla platí obdobně i pro cizince, kteří jsou držiteli karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance a pro vybrané cizince podle zákona o zaměstnanosti.
(1) Je-li zaměstnanec zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky, vztahuje se na něho úprava České republiky, pokud jde o
a) maximální délku pracovní doby a minimální dobu odpočinku,
b) minimální délku dovolené za kalendářní rok nebo její poměrnou část,
c) minimální mzdu, příslušnou nejnižší úroveň zaručeného platu, složky mzdy stanovené v § 114 až 118 nebo složky platu stanovené v § 123 až 130 a § 132, 133 a 135,
d) bezpečnost a ochranu zdraví při práci,
e) pracovní podmínky těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň, které kojí, a zaměstnankyň do konce devátého měsíce po porodu a mladistvých zaměstnanců,
f) rovné zacházení se zaměstnanci a zaměstnankyněmi a zákaz diskriminace,
g) pracovní podmínky při agenturním zaměstnávání,
h) podmínky ubytování, pokud jej zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci,
i) náhrady cestovních výdajů v souvislosti s výkonem práce s tím, že za pravidelné pracoviště se považuje obvyklé místo výkonu práce na území České republiky.
Věta první se nepoužije, jsou-li práva vyplývající z právních předpisů členského státu Evropské unie, z něhož byl zaměstnanec vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb, pro něho výhodnější. Výhodnost se posuzuje u každého práva vyplývajícího z pracovněprávního vztahu samostatně.
(2) Ustanovení odstavce 1 písm. b) a c) se nepoužijí, jestliže doba vyslání zaměstnance k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb v České republice nepřesáhne celkově dobu 30 dnů v kalendářním roce. To neplatí, jestliže je zaměstnanec vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb agenturou práce.
(3) Ustanovení odstavce 1 a odstavce 2 věty první platí obdobně, jde-li o cizince, který je držitelem karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance a cizince uvedeného v § 98 písm. s) zákona o zaměstnanosti. Pro odměňování cizinců uvedených ve větě první platí § 43a odst. 6 obdobně.