§ 261
ZPzákon č. 262/2006 Sb. · Díl 5 – Společná ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit škodu · znění od 29. 8. 2026
Tento paragraf stanoví pravidla pro povinnost zaměstnance nahradit škodu, kterou způsobil v návaznosti na svůj duševní stav nebo úmyslným jednáním. Týká se zaměstnanců a zaměstnavatelů v situacích, kdy dochází k řešení vzniklé škody. Vymezuje, za jakých podmínek zaměstnanec za škodu odpovídá, i když trpí duševní poruchou nebo se sám do stavu neschopnosti ovládat přepravil.
- Zaměstnanec s duševní poruchou musí škodu nahradit, pokud byl v době svého jednání schopen své chování ovládnout a posoudit jeho následky.
- Zaměstnanec má povinnost nahradit škodu i tehdy, pokud se do stavu neschopnosti ovládat své jednání nebo posoudit jeho následky přivedl vlastní vinou.
- Povinnost nahradit škodu se vztahuje také na zaměstnance, který ji způsobil úmyslným jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy (obecně uznávanými pravidly poctivosti a morálky).
(1) Zaměstnanec, který je stižen duševní poruchou, je povinen nahradit škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.
(2) Zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou.
(3) Škodu je povinen nahradit i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.