§ 101 Obecná ustanovení o daňovém přiznání
ZDPHzákon č. 235/2004 Sb. · Díl 1 – Obecná ustanovení o správě daně · znění od 1. 1. 2026
Tento paragraf stanovuje základní pravidla pro podávání daňového přiznání k DPH a určuje, které osoby mají povinnost ho podat. Týká se plátců DPH, identifikovaných osob i neplátců, kterým v konkrétních případech vznikla povinnost přiznat daň. Stanovuje také specifická pravidla pro zahraniční osoby nebo pro přiznání v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa.
- Plátci DPH musí podat daňové přiznání i v případě, že jim v daném období nevznikla povinnost přiznat daň (podávají tzv. nulové přiznání).
- Identifikované osoby a zahraniční plátci bez sídla či provozovny v ČR podávají přiznání jen za období, kdy jim povinnost vznikla, a pokud povinnost nemají, finčnímu úřadu nic nehlásí.
- Neplátci DPH musí podat přiznání do 25 dnů po skončení měsíce, pokud uvedli daň na jimi vystaveném dokladu nebo pokud jde o vybrané případy dodání zboží do jiného členského státu.
- Lhůty pro podání daňového přiznání uvedené v tomto paragrafu nelze nijak prodloužit.
- Pokud plátce nebo identifikovaná osoba přiznává daň ve zvláštním režimu jednoho správního místa, uvede tato plnění v příslušném speciálním přiznání podle podrobností, které upravuje jiné ustanovení.
(1) Daňové přiznání má povinnost podat
a) plátce,
b) identifikovaná osoba,
c) osoba, která není plátcem a které vznikla povinnost přiznat daň, kterou uvedla na jí vystaveném dokladu, a to do 25 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém doklad vystavila, nebo
d) osoba, která není plátcem, které vznikla povinnost přiznat daň podle § 108 odst. 4 písm. h), a to do 25 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém bylo plátcem deklarováno osvobozené dodání zboží do jiného členského státu.
(2) Lhůty podle odstavce 1 nelze prodloužit.
(3) Plátce je povinen podat daňové přiznání i v případě, že mu nevznikla povinnost přiznat daň.
(4) Plátce, který nemá v tuzemsku sídlo ani provozovnu, je povinen podat daňové přiznání pouze za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň nebo povinnost přiznat plnění osvobozené od daně. Nevznikla-li tomuto plátci ve zdaňovacím období povinnost přiznat daň nebo povinnost přiznat plnění osvobozené od daně, nesděluje tuto skutečnost správci daně.
(5) Nevznikla-li identifikované osobě ve zdaňovacím období povinnost přiznat daň, nesděluje tuto skutečnost správci daně.
(6) Plátce nebo identifikovaná osoba, kterým vznikla povinnost podat daňové přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa, přiznají daň pouze v daňovém přiznání podle § 110zc, a to i pokud se jedná o daň za zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku. To platí i v případě, že povinnost podat daňové přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa vznikla jejich zprostředkovateli.
(7) Plátce, kterému vznikla povinnost podat daňové přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa nebo jehož zprostředkovateli vznikla povinnost podat takové daňové přiznání, uvede v daňovém přiznání i základ daně z vybraného plnění, na které byl použit zvláštní režim jednoho správního místa.